Autorka: Barbora Metličková
Když se mluvit nedaří
Jak otevřít rozhovor s dospívajícím, který se trápí
„On se mnou vůbec nemluví.“
„Kdykoliv se zeptám, zavře se.“
„Nevím, co mám říct, aby to nebylo horší.“
Podobné věty slýchají odborníci od rodičů dospívajících velmi často. Touha pomoct je velká, ale rozhovor se nedaří – končí tichem, konfliktem nebo pocitem vzájemného nepochopení. Abychom porozuměli tomu, proč je komunikace s dospívajícím tak obtížná, je užitečné podívat se nejen na emoce, ale i na vývoj mozku v adolescenci.
Mozek v přestavbě: proč dospívající reagují jinak
Adolescence představuje přechodové období mezi dětstvím a dospělostí, v němž se mladí lidé vyrovnávají s výraznými tělesnými, kognitivními a emočními změnami a zároveň hledají své místo v nových sociálních rolích. V individuálních proměnách se bavíme o výjovovém období mezi 12 a 20 rokem života. „Staročeské slovo „jinoch” vystihuje jeden ze základních aspektů tohoto přechodového období: vše je jiné – tělo, prožívání, svět.” (Lorenc, 2020, s. 278) Neurobehaviorální proměny typické pro toto období, jako je zvýšená tendence ke zkoumání okolí či změny ve zpracování odměny, nejsou známkou nezralosti, ale běžnou a evolučně sdílenou součástí vývoje. Antropologické výzkumy potvrzují adolescenci jako univerzální vývojové období napříč kulturami, přičemž v současné postindustriální společnosti dochází k jejímu prodloužení: puberta nastupuje dříve než v minulosti, zatímco přijetí dospělých rolí se oddaluje. Významná část dospívání se tak odehrává v prostředí školy a vrstevnických skupin, kde se výrazně uplatňují proměny tzv. sociálního mozku, umožňující větší pružnost v přizpůsobování motivací a cílů rychle se měnícím sociálním podmínkám (srov. Koukolík, 2013, s. 247).
Adolescent se posouvá od stadia myšlení, které nazýváme stadium konkrétních operací k abstraktnímu myšlení, začíná myslet v pojmech (láska, život a smrt aj.). Tvoří se tak ideový obraz světa, který si dospívající ověřuje zejména ve své rodině a vrstevnické skupině. Aby pojmům porozumněl potřebuje mladý člověk zkoumat tento ideový svět a své místo v něm, celkem přirozeně promýšlí i možnost konečnosti a cítí velké zmatení (srov. Lorenc, 2020, s. 279).
Z psychosociální perspektivy považuje německý psycholog a autor jedné z vývojových teorií Erik H. Erikson adolescenci za mimořádně citlivé období formování identity, v němž se snaha o nalezení vlastního „já“ střetává s rizikem ztráty identity. Jedinec integruje dosavadní zkušenosti, vytváří ucelenější obraz sebe sama a začíná promýšlet budoucnost, včetně profesních a sociálních rolí. Tento proces může být provázen vnitřními konflikty a pocity nejistoty, úzkosti či depresivními náladami. Zásadní roli zde hraje identifikace se vzory a postupné utváření hodnotového systému, přičemž klíčovou ctností tohoto vývojového stadia je věrnost, míněno schopnost zůstat autentický a loajální vůči sobě samému (srov. Humpolíček, 2022, s. 6–7; Macek, 2003, s. 18–19).
Současně v průběhu adolescence dochází k posunu od uvažování zaměřeného převážně na sebe k většímu zohledňování perspektivy druhých lidí. Rozvoj mentalizace a empatie souvisí s proměnami aktivity sociálně-kognitivních mozkových sítí, zejména v oblasti temporoparietálního spojení a prefrontální kůry. Zatímco mladší dospívající se při rozhodování častěji opírají o sebereferenční zpracování informací, s věkem roste schopnost porozumět záměrům a emocím druhých. Zvýšená citlivost na sociální přijetí i odmítnutí zároveň klade vyšší nároky na emoční regulaci a výrazně ovlivňuje chování dospívajících v mezilidských vztazích (srov. Koukolík, 2013, s. 250).
Můžeme to tedy shrnout tak, že psychosociální změny probíhají paralelně s vývojem mozku, kdy je emoční zpracování řízené limbickým systémem vysoce aktivní, zatímco prefrontální kůra odpovědná za seberegulaci, plánování a zvažování důsledků dozrává až v rané dospělosti.
To v praxi znamená, že dospívající:
- prožívají emoce intenzivněji,
- hůře je pojmenovávají a regulují,
- mohou reagovat impulzivně nebo vyhýbavě,
- často vnímají otázky dospělých jako tlak, kritiku nebo kontrolu.
Je dobré si tedy hned na začátek uvědomit, že se nejedná o vzdor ani nezájem. Nedělají nám to naschvál, alespoň ne ve smyslu nějaké promyšlené zlomyslnosti. Velmi často jde o nesoulad mezi tím, co prožívají, a tím, co jsou schopni pochopit a sdělit.
Děti učíme mluvit a dospívající učíme komunikovat
Dospívající jsou citliví, což může být v komunikaci s nimi velmi náročné, ale koneckonců právě citlivost mládeže často posouvala civilizaci lepším směrem. Studentské demonstrace jsou motorem společenských změn. V historii mnohokrát ukázaly, že mladá generace dokáže změnit chod dějin. Od tragických událostí za druhé světové války, přes boj za lidská práva, až po novodobé klima stávky – studenti stáli v první linii. A je to možná právě tato energie, která dělá občas spolužití s dospívajícím nesnesitelným. Je často nevyzpytatelné, kdy bude dospívající reagovat přehnaně a kdy naopak apaticky. Mladý člověk touží po uznání, respektu a pravdivosti, ačkoli sám projevů těchto citů třeba ještě není schopen – teprve se jim učí. Dospívající k učení používá ,,svoje” dospělé.
Je fajn se v rozhovoru vyhnout tomu, co nám samotným by v něm překáželo. A proto nezlehčujme, neříkejme „nic vážného se ti neděje” a „to přejde“. Mladý mozek pracuje na rozvoji myšlení, zapojme ho do procesu a neutloukejme jej okamžitými radami a moralizováním. Mladý člověk buduje svou identitu, neustále se srovnává s ostatními, nesrovnávejme jej i my. Nehodnoťme a netlačme na výkon a „pozitivní myšlení“. Je velmi snadné v dospívajícím posílit pocit, že není pochopen nebo že své emoce „nezvládá správně“. A to nechceme. Potřebujeme otevřít rozhovor.
Když dobré otázky nefungují
Rodiče se přirozeně ptají: „Co se děje? Proč jsi takový? Co jsem udělala špatně?“. Žádná otázka není špatně, ale pro dospívajícího, který se trápí, však mohou tyto otázky znít jako: výslech, očekávání „správné“ odpovědi, riziko dalšího zklamání dospělého.
Výsledkem pak bývá uzavření se, podrážděná reakce nebo stručné „nic“.
Jak pomoci rozhovoru
Vztah
V první fázi nejde o to problém vyřešit, ale udržet kontakt. Dospívající potřebuje cítit, že ho dospělý slyší, ne že ho chce „opravit“.
Místo „Musíme s tím něco udělat.“, můžeme zkusit „Zdá se mi, že je ti těžko, a záleží mi na tom. Jsem tady pro tebe.“
Dobrý vztah unese všechno.
Prostor
Nejde jen o prostor fyzický, ve smyslu, že se neptáme v letu z jedné místnosti do druhé ,,Jak bylo dnes ve škole?”. Můžeme to zkoušet při pravidelné společné večeři a jít při tom příkladem, tedy že nemáme v ruce telefon a neřešíme souběžně jiné věci. Zkrátka se skutečně zajímáme, například ,,Co Tě dneska bavilo? Jaký jsi měl den? Strávil jsi nějaký čas s kamarádem (konkrétní jméno)?”
A čas – respektujme tempo
Některé rozhovory se neodehrají hned. Dospívající potřebuje vědět, že se může ozvat později, téma nezmizelo, dospělý ho neodmítl.
Je možné říci, že „Někdy je těžké začít hned mluvit. To je v pořádku. Já nikam neodejdu.“ nebo „Kdybys o tom chtěl mluvit jindy, jsem tady.“ Takové situace můžou být hodně těžké i pro dospělého, ale odklad a respekt k druhému může fungovat lépe než dlouhý rozhovor „na sílu“.
Normalizujme emoce
Adolescenti se často bojí, že to, co prožívají, je „špatně“, „divné“ nebo „nepřijatelné“. Může pomoci: „Hodně lidí v tomhle věku zažívá zmatek nebo tlak. Neznamená to, že s tebou něco není v pořádku. Jsem tady s Tebou.”
Tím rozhodně nesnižujeme závažnost situace, ale pokoušíme se snižovat stud.
Mluvme i o sobě
Sdílení vlastní zkušenosti může pomoct, pokud nezastíní prožívání dítěte. Je fajn říci „Pamatuju si, že v mém dospívání pro mě bylo těžké říct, co cítím.“ Ale nesrovnávejme „Já jsem to měl/a mnohem horší.“
Všichni můžeme dělat chyby, ale málokdy je třeba hledat viníka. Není ostuda říci, že se nám něco nepodařilo, něco nás trápí. A zkoušejme se nezlobit na sebe, nebo na dítě, když se rozhovor zrovna nedaří. Zítra je také den.
V současné době – polykrize spolu s obrovským množstvím informací, sociální sítě a neustálé rady a srovnávání, jak vychovávat, chválit/nechválit, jak trávit volný čas, kolik času online je v pohodě a kolik je moc – jsou nároky na děti i rodiče opravdu veliké. Není univerzální návod na to, jak vychovat dobrého člověka. Každá rodina je výjímečný ekosystém, který potřebuje specifickou péči, a už tím, že nad tím přemýšlíme z ní právě teď děláme lepší místo. A to je třeba na tomto místě ocenit.
Kdy je čas zapojit odborníka
Pokud:
- se potíže zhoršují nebo trvají delší dobu,
- objevuje se sebezraňování či jiné rizikové chování,
- má rodič pocit, že „už na to nestačí“,
je vyhledání odborné pomoci projevem zodpovědnosti, ne selhání. I samotnému rodiči může krátká konzultace pomoci ujasnit další kroky i způsob komunikace.
Na závěr
Rozhovor s dospívajícím, který se trápí, není jednorázová událost, ale proces. Někdy znamená vydržet ticho, někdy opakovat nabídku blízkosti, jindy přijmout, že dítě nechce mluvit právě s námi.
To nejdůležitější, co mu však můžeme dát, je zkušenost, že jeho prožívání má u nás bezpečné místo a že na to není sám.
Zdroje:
MACEK, Petr, 2003. Adolescence. 2., upr. vyd. Praha: Portál.
HUMPOLÍČEK, Pavel, 2022. Erikson ve zkratce [online]. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/med/podzim2023/BPPS011p/106203041/Erikson_ve_zkratce.pdf [cit. 11.12. 2025].
KOUKOLÍK, František, 2013. Neurobiologie dospívání. Praktický lékař, 93(6), s. 247–253 [online]. Dostupné z: https://openurl.ebsco.com/viewer?sid=ebsco%3Aplink%3Ascholar&id=ebsco%3Agcd%3A94301073&crl=c&link_origin=scholar.google.cz [cit. 3.5. 2026].
LORENC, Jan, 2020. Krizová intervence u dětí a adolescentů. In: VODÁČKOVÁ, Daniela et al. Krizová intervence. 4. vyd. Praha: Portál, s. 278–284.