Úvodem

Různé podoby obtíží mohou zažívat nejen klienti a jejich rodiny v naší adiktologické ambulanci pro děti a dospívající, ale také ostatní rodiče a další osoby blízké, kteří mají doma dospívající dítě. Jedná se nejčastěji o experimentování s legálními i nelegálními návykovými látkami nebo jejich rekreační/pravidelné užívání. Řešení silných emočních stavů formou sebepoškozování, trávení nadměrného množství času před obrazovkami na úkor jiných denních činností, ale také prožívání depresivních nebo úzkostných stavů.

Všechny tyto situace mohou být pro rodiče vyčerpávající a je třeba (po)starat se nejen o své dítě, ale také sami o sebe. Posílit sebe, pokud je to jen trochu možné, může znamenat pro každého něco jiného – rozhodně neuškodí, když si najdete čas sami pro sebe a tento věnujete zdravé formě odpočinku nebo sebepéče. Vhodné je také své starosti s někým sdílet. Pakliže není v blízkosti někdo, na koho se můžete obrátit, lze kontaktovat na naši poradnu v rámci poradenství pro rodiče a osoby blízké. Také si však neváhejte říci o pomoc sami a to např. prostřednictvím psychologa/psychoterapeuta pro dospělé.

Péče o dospívajícího, který vykazuje známky závislostního chování nebo má jiné potíže, se kterými si nevíte rady je mnohdy vyčerpávající, a když se daná péče rozdělí mezi více subjektů, může se ulevit nejen dítěti samotnému, ale také vám.

Zde přikládám několik tipů, co dělat když …

Užívání návykových látek

Problematika užívání návykových látek je natolik široká, že se vždy odvíjí od individuálního případu jedince, který však často bývá nositelem/ukazatelem změny stávajícího fungování v rodině. Instantní návod prakticky neexistuje. Pokud však máte pocit, že se s vaším dítětem „něco děje“ – jeho chování se výrazně změnilo, dítě je uzavřené, nekomunikuje, vyhýbá se kontaktu s vámi, je náladové, hubne nebo se zhoršilo ve škole – je čas zbystřit. Může se jednat pouze o vývojové stádium dospívaní, ale také nemusí. V obou případech doporučuji transparentní komunikaci – vyjádření svých obav a pocitů vůči dítěti a jeho negativní změně. Nasnadě je také kontaktovat odborníky, jejichž seznam najdete v textu níže. Vždy je však základem otevřená komunikace, laskavé ale pevné a transparentní hranice chování a jasná pravidla pro fungování domácnosti a jejich důsledné dodržování.

Rodiče se často dotazují na možnost domácího orientačního testování na přítomnost návykových látek v moči – tento funkční nástroj je však vhodné používat s rozvahou. Důležité je nepoužívat ho jako prostředek ponížení dítěte nebo jako čistě důkazní materiál, ale jako možnost a prostor pro rozhovor s dítětem s potenciálem změny. Orientační testování je tedy vždy vhodné si promyslet, předem se domluvit s druhým rodičem (pokud je ve výchově přítomen), co bude následovat, pakliže dítě otestuji a test vyjde pozitivně (tzv. reaktivně), ale také co nastane, pakliže test nic neprokáže. Lehce může dojít k narušení křehké důvěry mezi rodičem a dítětem a je třeba mít reakci řádně rozmyšlenou. O tom co bude následovat, by mělo vědět také samotné testované dítě tak, aby nezůstávalo v nejistotě a napětí z nastalé situace.

Za vhodné také považuji, aby byl rodič alespoň trochu informovaný o trendech a novinkách v oblasti závislostí, aby měl představu, jaká jsou rizika těchto návykových látek. Rodič se může vzdělávat jednak na internetu nebo za tímto účelem kontaktovat naši adiktologickou ambulanci pro děti a dospívající a nechat si předat erudované informace osobně v rámci poradenství pro rodiče a osoby blízké. Odkazy naleznete na konci tohoto článku.

Netolismus aneb pořád jenom ty obrazovky

Mluvte se svými dětmi o tom, co přesně před obrazovkami/na mobilním telefonu/PC dělají (tedy co konzumují, co je zajímá). Zajímejte se o to, co je na tom láká. Nabízejte vhodné alternativy trávení volného času, které mohou děti konat společně s vámi anebo samostatně. Pokud to lze, je dobré jít dítěti příkladem, pokud požaduji po dítěti, aby netrávilo volný čas pasivním způsobem, nemohu takto trávit většinu dne ani jako rodič. Pakliže mám pocit, že musím, protože na PC/mobilním telefonu pracuji, pak se snažím nastavovat hranice nejen svému dítěti, ale především sám sobě s ohledem na zdravý životní styl a vlastní možnosti/schopnosti/dovednosti. Nastavte dětem dle jejich věku jasný a přehledný režim v rámci používání PC/mobilních telefonů, tento obvykle vychází z kultury celé rodiny a ze zvyklostí, které jsou v rodině považovány za normu. Obecná doporučení v oblasti netolismu od Americké asociace pediatrů lze nalézt v odkazu níže.

A především, snažte se vyvážit čas strávený pasivním přijímáním informací/videí apod. něčím smysluplným, případně pomocí dalších zájmových či volnočasových aktivit. A nezapomeňte, pravděpodobně jste to byli vy, kdo dítěti onen přístroj pořídil, tak se na něj prosím nezlobte. Virtuální svět je velmi lákavý a je velice jednoduché sklouznout do jeho kouzla, zejména pakliže momentálně nejsem ve svém životě třeba  zcela spokojen.

Zde by se dalo použít rčení „internet je dobrý sluha, ale zlý pán“. 

Sebepoškozování

Tato nezdravá coopingová strategie je v poslední době hojně využívána jako více či méně účinná forma úlevy nebo úniku od zahlcujících nebo příliš silných negativních emocí. Dospívající sami hovoří o tom, že raději cítí bolest fyzickou, která v důsledku znamená další zaměření pozornosti na danou fyzickou ránu, nežli by prožívali bolest psychickou. Na rozdíl od netolismu zde však hrozí bezprostřední ohrožení života, proto je dobré nebrat tyto varovné signály dítěte na lehkou váhu. Pokud mezi vámi a dítětem panuje důvěra, je možné s dítětem o problému hovořit a věnovat mu pozornost a porozumění, zároveň však vyslovit razantní nesouhlas s daným chováním a vyjádřit svůj strach a obavu z možných následků (fyzických i psychických). Dítěti je také nutné vysvětlit, že své problémy touto strategií spíše prohlubuje, a stěžuje si svou cestu ke skutečné pomoci.

V akutním případě je možné použít následující postup: je nutné, aby dítě nemělo předmět používající k sebepoškození v blízkosti nebo na očích, aby nemělo nutkání sebepoškození provést anebo v něm v danou chvíli pokračovat. Dále je možné použít techniku převedení pozornosti na „něco“ jiného (např. počítat konkrétní tvary v místnosti – kolik vidíš trojúhelníků, čtverců, kolik je v místnosti předmětů s modrou barvou apod.). Dle stupně/míry poškození je nutné ránu ošetřit, případně se nebát vyhledat lékařskou pomoc/zavolat rychlou záchrannou službu.

Doporučuji se v tomto citlivém tématu obrátit na odborníky, kteří se touto problematikou zabývají. Některé tipy lze nalézt v tomto článku níže. Vzhledem k tomu, že je tato problematika velmi individuální a je často spjata s úzkostnými a depresivními stavy, doporučuji se také obrátit na dětského psychologa nebo na naši poradnu, kde se touto problematikou také zabýváme.

Závěrem

Závěrem nezbývá nežli popřát všem rodičům mnoho trpělivosti, odvahy a síly kráčet vedle svého dítěte s jakýmkoliv problémem. Zároveň však mějme na paměti, že není ostuda říci si o pomoc nejen pro své dítě, ale také sami pro sebe. A nezapomínejme, prosím, na to, že dítě je ukazatelem a nositelem změny v celém rodinném systému, na jehož tvorbě a obsahu se jako rodiče více či méně podílíme.

Zpracovala: Mgr. Hana Švůgerová

Užitečné odkazy: