Sebepoškozování se stalo mezi dětmi a dospívajícími fenoménem posledních let. Pro mnohé je nepochopitelné, někdy je zaměňované za rozmar, jindy za módu. Ačkoliv sebepoškozování nepatří mezi lehká témata, rozhodně patří mezi témata důležitá, o kterých je potřeba mluvit. Rodiče a všichni, kdo s dětmi a dospívajícími pracují, by měli vědět, jak reagovat v situacích, kdy se jim jedinec o sebepoškozování přímo svěří či si sami všimnou, že si dotyčný ubližuje.

Článek shrnuje existující poznatky o problematice sebepoškozování a doporučení nejen pro rodiče a pedagogy. Závěr článku je věnován zasazení tématu sebepoškozování do kontextu všeobecné primární prevence.

Co je to sebepoškozování?

Sebepoškozování (automutilace, self-harm, wrist-cutting syndrome) zahrnuje různé formy úmyslného ubližování si a zraňování vlastního těla, aniž by cílem tohoto jednání bylo ukončení života (Dušková, 2017).

Sebepoškozování se objevuje nejčastěji u dětí starších 12 let, tedy v období pubescence a adolescence, můžeme se s ním však setkat i u dětí mladších. Objevuje se více u dívek než u chlapců. „Až 10 % mladých lidí ve věku 11 až 25 let má zkušenost se sebepoškozováním“ (Platznerová, 2013, s. 2).

Mezi nejčastější formy sebepoškozování patří různé podoby řezání se ostrými předměty či pálení se, typicky na zápěstí či předloktí, ovšem i na jiných částech těla, jako je oblast kotníků, lýtek, stehen a prsou. Sebepoškozování však může nabývat různých podob, např. vytrhávání vlasů, píchání jehlou, okusování nehtů do krve, užívání toxických a jedovatých látek (Kulhánek, 2012).

Co vede jedince k sebepoškozování?

Sebepoškozování je s největší pravděpodobností výsledkem nějaké emoční těžkosti, která se může pojit s následujícími faktory:

  • vlastní prožitky (napětí, stres, pocity viny, neklid, nedostatek smysluplné činnosti, osamocenost, nízké sebevědomí, nejistota, úzkostnost, depresivnost);
  • rodina (dysfunkční rodina, úmrtí rodiče nebo jiného člena rodiny, hádky a domácí násilí, neporozumění ze strany rodičů, nedostatek komunikace v rodině);
  • kamarádi (absence dobrého kamaráda, neshody s kamarády, nápodoba vzorů);
  • traumatické zážitky (šikana, týrání, sexuální zneužívání);
  • ostatní (vliv sociálních sítí, hledání vlastní identity, experimentování s vlastním tělem, snaha překračovat hranice, touha po pozornosti, zásadní změny v životě, celková křehkost osobnosti, závažná psychická porucha).

Co sebepoškozování přináší?

Někteří lidé popisují sebepoškozování jako způsob, jak:

  • vyjádřit něco, co je těžké vyjádřit slovy;
  • proměnit neviditelné myšlenky a pocity v něco viditelného;
  • přehlušit psychickou bolest bolestí fyzickou;
  • uniknout traumatickým vzpomínkám;
  • mít v životě něco, na co se mohou spolehnout;
  • získat pocit kontroly.

Sebepoškozování jako forma závislosti

Po sebepoškozování může člověk pociťovat krátkodobý pocit uvolnění a kontroly. Pokud však primární příčina vedoucí k sebepoškozování zůstává nevyřešena, s odstupem času může sebepoškozování prohlubovat již existující emoční zátěž a zároveň se roztáčí kolotoč závislostního chování, kdy se zvyšuje potřeba si ubližovat.

Pojítko mezi sebepoškozováním a sebevražedným jednáním

Lidé, kteří se sebepoškozují, obvykle nechtějí zemřít. Sebepoškozování je nástrojem, jak se vypořádat s obtížemi, se kterými se jedinec potýká během svého života, spíše než způsobem, jak jej ukončit. Sebepoškozování však může významně zvyšovat riziko sebevraždy, kdy jedinec ukončí svůj život neúmyslně.

Co dělat v případě zjištění sebepoškozování?

Ať už vám to někdo řekne přímo nebo máte podezření, že si někdo ubližuje, může být těžké vědět, co říct a jak se k situaci co nejlépe postavit.  Můžete se cítit šokovaní, rozzlobení, bezmocní, smutní. Snažte se nepodlehnout silným emocím a nejednejte v rozrušeném stavu. Jedinec, který se sebepoškozuje, potřebuje najít oporu ve vaší emoční stabilitě a rozvážnosti. Způsob, jakým zareagujete, bude mít dopad na to, zda se vám či někomu dalšímu dotyčná osoba ohledně svého sebepoškozování hlouběji otevře.

Existuje spousta věcí, které můžete udělat, abyste pomohli někomu, o kom víte, že se sebepoškozuje. Zde je několik věcí, které je třeba mít na paměti:

  • snažte se nehodnotit;
  • nesnažte se vynutit změnu;
  • při komunikaci buďte upřímní;
  • buďte empatičtí a mějte pochopení;
  • dejte dotyčnému najevo, že jste tu pro něj;
  • nabídněte pomocnou ruku v hledání odborné pomoci;
  • připomeňte jim jejich pozitivní vlastnosti a věci, které dělají dobře.

Zároveň můžete jedince motivovat k nácviku a internalizaci strategií, které mohou být nápomocné v předcházení a zvládání nutkání k sebepoškozování. Tyto strategie mohou zahrnovat:

  • rozpoznání a pojmenování spouštěčů, které vedou k sebepoškozování (hádka mezi rodiči, pocit osamocení, neúspěch ve škole);
  • sepsání praktického „bezpečnostního plánu“ obsahující kroky, jak postupovat a osoby, na které se obrátit, v případě nutkání k tomu si ublížit („vůbec nevezmu žiletku do ruky“, „zavolám na Linku bezpečí“);
  • využívání alternativních prostředků, jak vyjadřovat emoce, o kterých se těžko mluví (psaní deníku, kreativní činnost);
  • hledání způsobů, jak předcházet tíživým pocitům a nepříjemným situacím (procházka se psem, sledování oblíbeného filmu, rozhovor s blízkou osobou);
  • praktikování bezpečnějších strategií přinášejících úlevu ve chvílích akutního extrémního emočního napětí (svírání kostek ledu v ruce, bouchání pěstmi do polštáře, vyvztekání se nahlas, dechové cvičení, počítání);
  • budování podpůrných sítí, kterými mohou být třeba kamarádi či rodina;
  • pečování o duševní zdraví pomocí mobilních aplikací (Nepanikař, VOS.health, Calmio, Headspace);
  • odměňování se za velké i malé úspěchy (zvládnutí náročné situace bez sebepoškozování, prožívání každého úspěchu, pochlubení se ostatním);
  • vyhledání odborné pomoci.

Doporučení pro rodiče

  1. Na své dítě netlačte, za sebepoškozování ho netrestejte a neobviňujte. Podobné reakce mohou v dítěti ještě více prohloubit pocit „nikdo mi nerozumí“.
  2. Přijměte sebepoškozování jako informaci o tom, že vaše dítě trápí něco, s čím si samo neví rady. Zkuste vnímat svět jeho očima a snažte se vžít do jeho situace. 
  3. Upřímně a citlivě s dítětem komunikujte, vyslechněte si ho a dejte mu najevo, že ho máte rádi a vyjádřete, že vám záleží na tom, čím si prochází a co ho trápí.
  4. Pracujte na postupném prohlubování vašeho vztahu a důvěry. Řešením může být najít si pravidelný čas, kdy si spolu někam vyjdete, např. na  procházku, do bazénu, na večeři. Nabízejte nápady, hledejte možnosti spolu, zamyslete se nad tím, kde je oblast zájmů vašeho dítěte, zkuste se k dítěti přiblížit.
  5. Pokud vás na problém sebepoškozování vašeho dítěte upozornila škola, zkuste se na to dívat jako na pomoc a zájem o vaše dítě, spolupracujte se školou na případném řešení, naslouchejte sdělení pedagogů.
  6. Odkažte dítě na kohokoliv jiného mimo rodinu, komu důvěřuje, s kým si bude moci o svém trápení promluvit (větší motivace ke změně, není zde zátěž vztahu rodič – dítě).
  7. Vyhledejte a nabídněte dítěti možnost profesionální psychologické pomoci. Bez odborníků se to většinou neobejde. Nebojte se obrátit na odborníky v poradnách, na linkách důvěry či v krizových centrech.
  8. Dbejte na svoji duševní pohodu a neklaďte na sebe nárok, že problém sami vyřešíte. V případě potřeby pro sebe vyhledejte odbornou pomoc. Pokud nebudete psychicky v pohodě vy, nebudete mít kapacitu na to, abyste pomáhali druhým.

Doporučení pro pedagogy

  1. Nabídněte žákovi rozhovor, důležité je správné načasování a vhodné prostředí (např. kabinet bez přítomnosti dalších osob).
  2. Jednejte otevřeně, věcně, bez nadměrných emocí. Situaci komunikujte jasně a pro žáka srozumitelně. Dejte žákovi dostatek prostoru k vyjádření. Pokud se žák rozpovídá, nebojte se přímo zeptat na sebepoškozování a důvody, které jej k němu vedou. Příklad: „Někdy se lidé sebepoškozují, protože je to způsob zvládání silných a obtížných pocitů. Zajímalo by mě, jestli to není důvod, proč si ubližuješ?“.
  3. Citlivě vnímejte, zda s vámi žák na toto téma je ochotný komunikovat. Přijměte, pokud se tématu vyhne.
  4. Důvěra je pro mladého člověka velmi důležitá, mějte tak na vědomí citlivost údajů, které vám jsou sděleny. Neříkejte zjištěná fakta „na potkání“ dalším lidem, ale zároveň neslibujte mlčenlivost, protože určité informace jste povinni předat dál.
  5. Respektujte hranice a kompetence vaší profese. Uvědomte si, že situaci nemusíte řešit sami, pracujte v týmu. Ve škole vyhledejte školního psychologa, školního metodika prevence či výchovného poradce a proberte s nimi celou situaci a zvažte další kroky, jak postupovat.
  6. Pokud si nevíte rady s řešením situace a nemáte ji s kým konzultovat, alternativně můžete kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu, či se obrátit např. na Linku důvěry Dětského krizového centra, kde nabízí i anonymní poradenství.
  7. Nabídněte žákovi návštěvu školního psychologa, metodika prevence či výchovného poradce a zprostředkujte první společný kontakt. Dále předejte kontakty na odborná pracoviště (např. linky důvěry, krizová centra), kam se žák bude mít možnost obrátit o profesionální pomoc.
  8. O situaci vyrozumějte vedení školy a rodiče dítěte – ideálně osobně na půdě školy. S rodinou navažte systematickou dlouhodobou spolupráci a předejte jim kontakty na odbornou pomoc.
  9. Pokud máte podezření, že sebepoškozování může souviset se zanedbáváním, fyzickým či psychickým týráním nebo jiným zneužíváním, škola má povinnost toto oznámit odpovědným orgánům (Policie ČR, OSPOD).
  10. V případě přímého rizika vážného zranění nebo smrti následkem sebepoškození je namístě okamžitá, i nedobrovolná hospitalizace na psychiatrii.
  11. Myslete na důležitost vlastní psychohygieny. V případě potřeby neváhejte vyhledat odbornou pomoc.

Sebepoškozování v kontextu všeobecné primární prevence rizikového chování

Programy všeobecné primární prevence, realizované na základních a středních školách, se zaměřují na širokou škálu témat z různých oblastí rizikového chování. Přestože sebepoškozování není samostatně ohraničenou formou rizikového chování, prolíná se mnoha tématy. Velmi často přichází zmínka o sebepoškozování ze strany žáků v kontextu tématu zdravého životního stylu, ale také v tématu návykových látek v kontextu závislosti.

V rámci prevence sebepoškozování se klade důraz především na posílení schopnosti jedince:

  • zvládat zátěžové situace;
  • rozpoznávat a ovládat stres;
  • identifikovat silné stránky vlastní osobnosti;
  • navazovat plnohodnotné vztahy.

Prevence u dětí a mladistvých může být realizována na základě sociálně-výchovné činnosti pedagogů na školách, která představuje pomoc učitelů žákům/studentům při orientaci v každodenním životě, zvládání životních situací a motivaci k aktivní účasti na společenském životě.

Dále je možné prevenci organizovat formou preventivních programů, založených na sociálně-psychologických principech (např. program zaměřený na edukaci o stresu a jeho dopadech na člověka, identifikaci stresových faktorů u sebe a svých spolužáků a následný nácvik efektivních technik zvládání stresu a technik relaxačních). Efektivní preventivní programy jsou interaktivní, systematické, s možností opakování a zažití daných poznatků a technik. V rámci prevence je zároveň nezbytné edukovat a předat kontakty, na které se mohou žáci obrátit v případě, že si zažívají nějakou psychickou zátěž. Čeho se naopak rozhodně vyvarovat, je přímá diskuze o tématu sebepoškozování, např. hovoření o metodách sebepoškozování.

Prevenci zároveň není možné realizovat pouze na žácích/studentech v rámci škol, je nezbytné ji prohloubit i na úroveň ostatních, kam můžeme zařadit zejména rodiče a učitele. Prevence se v tomto případě fokusuje na edukaci ohledně toho, jak sebepoškozování rozpoznat, co dělat a kam se obrátit pro odbornou pomoc.

Možnosti odborné pomoci, kontakty

Ucelený seznam sociálně-zdravotních služeb pro podporu lidí s duševními obtížemi od Nevypusť duši:  http://nevypustdusi.cz/kde-hledat-pomoc/

Autorka: Jana Horčicová, MSc.

Zdroje

BUŽKOVÁ, V. Sebepoškozování a sebevražda jako výsledek životní krize u mladistvých [online]. Brno, 2014. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/zvmws/. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr. et Mgr. Karel Červenka, Ph.D.

DUŠKOVÁ, Z. SEBEPOŠKOZOVÁNÍ NENÍ ROZMAR: průvodce pro děti, rodiče a učitele. Dětské krizové centrum [online]. Praha, 2017. Dostupné z: https://www.ditekrize.cz/app/uploads/2019/10/brozura-sebeposkozovani-web.pdf

KULHÁNEK, J. Problémy se sebepoškozováním. Šance Dětem [online]. 2012. Dostupné z: https://sancedetem.cz/problemy-se-sebeposkozovanim

NEVYPUSŤ DUŠI. Sebepoškozování. Nevypusť Duši [online]. 2019. Dostupné z: https://nevypustdusi.cz/2019/03/01/sebeposkozovani/

PLATZNEROVÁ, A. CO DĚLAT, KDYŽ – INTERVENCE PEDAGOGA: Rizikové chování ve školním prostředí – rámcový koncept. MŠMT [online]. 2013. Dostupné z: https://www.msmt.cz/vzdelavani/socialni-programy/metodicke-dokumenty-doporuceni-a-pokyny

PLATZNEROVÁ, A. Sebepoškozování. Praha, 2009.