Autorka: Mgr. Tereza Nikodymová

Co je to šikana

Obvyklý začátek šikany může být poměrně plíživý. Člen skupiny (školní třídy, zájmového kroužku) v kolektivu necítí dobře, skupina jej nepřijímá, neuznává, nemá v ní své pevné místo. Postupem času se mohou přidat urážky, pomluvy, „legrácky“ na jeho účet či vyčleňování z kolektivu. Následně se mohou přidat také fyzické projevy agrese. Projevy šikany je vhodné řešit zavčasu, než se situace dostane do dalších stádií, kdy se vytvoří silné jádro agresorů, působením kterého se následně promění normy v kolektivu a šikana se tak stane běžnou normou a kolektiv ztratí sílu se proti takovému chování vymezit.

Šikana nemusí být pouze fyzická, naopak je ve školách častá její verbální forma. V řešení vzniklých situací je třeba odlišovat, zda se jedná o šikanu či škádlení.

Od škádlení se šikana odlišuje následujícími znaky:

  1. Agresor zneužívá své převahy (má převahu fyzicky, sociálně či intelektuálně).
  2. Dochází k opakovaným útokům, případně se útoky stupňují.
  3. Chování je realizováno s cílem druhému ublížit.

Jak poznat, že mé dítě může být šikanováno

První krok, jak se dozvědět o tom, že se mému dítěti ve škole něco děje, je poměrně jednoduchý – je třeba zajímat se o něj, všímat si ho.

Nejčastějším signálem jsou změny chování dítěte. Dítě může být smutnější, nervóznější, plačtivější, uzavřenější, ustrašenější, méně sdílné než bylo dříve. Projevit se ale může také agrese k sobě, ostatním dětem, sourozencům nebo rodičům.

Může měnit své přátele, může se stát, že za ním již domů nechodí spolužáci nebo jiní kamarádi nebo naopak není zváno k nim, nemá kamaráda, s nímž by trávilo čas, telefonovalo si apod. Tráví doma více času, než u něj bylo obvyklé.

Ráno nemá chuť jít do školy, což je obzvláště podezřelé, pokud mělo školu dříve rádo. Odkládá odchod do školy, je vidět, že má z odchodu strach. Může také měnit trasu, kterou chodí do školy, střídá trasy, prosí o odvoz autem (to vše může být za účelem vyhnout se agresorům). Může se snažit docházce do školy přímo vyhýbat, stěžuje si na různé somatické stesky (bolest hlavy, břicha), mnohdy si vymýšlí a přehání somatické příznaky (např. manipulace s teploměrem), aby do školy nemuselo.

Může měnit své zájmy, ztrácí zájem o věci, které ho dříve bavily. Ztrácí zájem o učení, může se mu zhoršit prospěch, nedokáže se na učení soustředit.

Může se stát, že chodí ze školy hladové (signál toho, že mu někdo bere svačiny či peníze), má zničené věci, ztrácí věci, má potřebu většího množství peněz a udává nevěrohodné důvody, proč je potřebuje (např. je ztratilo), případně peníze může doma krást. Může mít patrné znaky fyzického násilí (modřiny, škrábance aj.).

Jak postupovat – komunikace s dítětem

Pokud máme pocit, že naše dítě projevuje některým z výše popsaných znaků, je důležité nepanikařit a nenechat se ovládnout silnými emocemi, nesnažit se hledat rychlá řešení, která by mohla situaci spíše zhoršit. Dítěti, které prožívá takto náročnou situaci, musí být rodič především oporou. Hroutící se, emočně „rozhozený“ rodič dítěti jistotu nepřidá.

O dítě se aktivně zajímáme, najdeme si na něj čas (skutečně čas jen pro něj, nikoli, že se ho během vaření oběda, otočeni zády k němu zeptáme, co se děje), řekneme mu, čeho jsme si všimli a zeptáme se, zda se něco neděje („Všimla jsem si, že jsi poslední dobou nějaký/á smutný/á (potřebuješ více peněz/máš modřiny/nebaví tě fotbal), neděje se něco?“). Postupujeme a ptáme se velmi citlivě. Je potřeba mít na paměti, že dítě nemusí mít chuť nebo odvahu se svěřit zrovna teď a tady. Pro dítě je situace už tak náročná, může se cítit poníženo, že se mu něco takového děje, a proto pro něj může být obtížné takovou věc přiznat někomu dalšímu. Je třeba na dítě netlačit, po naší otázce mu nechat čas, vydržet mlčení a počkat, zda se odváží promluvit. Pokud ne, vyjádříme, že vidíme, že pro něj asi není jednoduché mluvit, vyslovíme pro tuto skutečnost pochopení a ujistíme ho, že jsme tam pro něj a může za námi přijít, kdykoli bude potřebovat a mít chuť si promluvit.

Pokud se nám dítě se situací svěří, oceníme jej, že našlo odvahu nám o tom říci. Vyjádříme, že je pro nás důležité, že nám na něm záleží a teď, když se nám svěřilo, už na to není samo. Citlivě zjišťujeme informace: co se děje, kdy se to děje, jak dlouho, kdo mu to dělá, kde se to děje atd. Respektujeme, pokud dítě na některou otázku nechce odpovědět. Ujistíme ho, že to, co se mu děje, není v pořádku a je potřeba to řešit a v tomto řešení budeme postupovat společně, společně to zvládneme. Dítěti poté nic nezatajujeme, nic neděláme za jeho zády a jednotlivé kroky, které činíme, s ním diskutujeme. Jinak bychom ještě více posílili jeho strach a nejistotu.

Na dítě si vyčleňujeme čas a každý den se o něj zajímáme. Situace pro něj může být velmi traumatizující a je třeba, abychom mu dali najevo, že jsme tu pro něj a kdykoli ho rádi vyslechneme. Je ale také dobré nezaměřovat se pouze na řešený problém a nabízet dítěti také pozitivní věci, zážitky, snažit se jej přivést na jiné myšlenky. Pokud máme pocit, že dítě (případně já, rodič) situaci samostatně nezvládá, není ostuda vyhledat odbornou pomoc (např. pedagogicko-psychologické poradny, organizace Prev-Centrum, z. ú…), kde dítě (popř. rodič) bude moci svou situaci diskutovat s odborníkem.

Jak postupovat dále – komunikace se školou

Je dobré zvážit, jak dítěti zajistíme bezpečí. Můžeme např. zvážit krátkodobou absenci dítěte ve škole, požádat pedagogy o dohled ve třídě, o pravidelné rozhovory pedagogů s dítětem, zajistit krátkou změnu prostředí (např. odjet k prarodičům). Vše řešíme dle aktuální situace a společně s dítětem.

Následně je třeba kontaktovat školu. To znamená v první řadě třídního učitele, který by měl mít nejlepší přehled o klimatu a dění ve třídě. Pokud s třídním učitelem nemáme dobré zkušenosti nebo vztah, lze se obrátit na jiného odpovědného pracovníka školy – obvykle metodika prevence nebo výchovného poradce.

Při jednání s jakýmkoli z výše uvedených pracovníků je nezbytné sjednat si schůzku předem. Přijít za nepřipraveným pedagogem v průběhu přestávky a žádat po něm rychlé řešení by bylo nejen neefektivní, ale ve finále by to dítěti mohlo více uškodit než pomoci. Je tedy třeba vybraného člověka kontaktovat a domluvit si schůzku na přesný čas a místo, zajistíme si tak, že na nás pedagog bude mít skutečně čas. Je také dobré v krátkosti nastínit, čeho se bude schůzka týkat, pedagog má tak možnost si přizvat např. také zmíněného metodika prevence, který by měl být odborníkem v dané oblasti a poskytnout nám efektivní způsob řešení.

Při schůzce se školou je klíčové zůstat v klidu a nenechat se ovládnout emocemi, které s námi pochopitelně cloumají. Je třeba být věcný, konkrétní. Není vhodné přijít do školy s výrokem: „Moje dítě je šikanováno,“ a chtít po škole okamžité řešení. Konkrétnosti, které jsme zjistili od dítěte (kdo dítěti ubližoval, kde k tomu dochází, jakým způsobem, jak dlouho je mu ubližováno, informace o svědcích…), je třeba takto popisně předat také škole. To, zda je dané chování šikanou či nikoli, následně vyšetřuje škola, je to v její kompetenci. Nicméně i pokud by škola vyšetřila, že se o šikanu nejedná, je samozřejmě nezbytné, aby popsané nevhodné chování řešila adekvátním způsobem.

Jako rodiče máme právo si od školy vyžádat informace o dalším postupu. Zajímejme se o to, jak bude probíhat vyšetřování, jak bude zajištěna ochrana dítěte, jak bude vypadat náprava vztahů ve třídě. Máme také právo ze schůzky vyžadovat zápis. Je dobré si se školou po nějakém čase opět domluvit schůzku (např. za 14 dní) a informovat se, jak situace aktuálně vypadá. Je nicméně důležité mít na paměti, že škola nemá povinnost poskytnout rodiči veškeré detailní informace, o postupu informuje obecně (tedy např. informuje o tom, že byly uděleny sankce, ale už není naším právem domáhat se informací, jaká konkrétní sankce byla udělena jmenovitě danému dítěti).

Jak následně postupuje škola

Jakmile škola přijme naše oznámení o podezření na šikanu, je povinna informovat o situaci vedení školy a začít jednat.

Na vyšetřování se nejčastěji podílí školní poradenské pracoviště, zastoupené metodikem prevence a výchovným poradcem, případně školním psychologem. Vyšetřování by vždy mělo probíhat v úzké spolupráci s třídním pedagogem. Zodpovědnou osobou je pak vedení školy, které by mělo být o všem informováno.

Každá škola má zpracovaný metodický postup pro řešení šikany. Škola se řídí školským zákonem, vyhláškami a metodickými pokyny, k dispozici má také konkrétní metodický pokyn MŠMT k prevenci a řešení šikany. Každý případ je však jiný a tedy proces řešení může být mírně odlišný (např. na základě toho, zda se nalezli svědci, v jakém stádiu se šikana nachází, jak spolupracují rodiče oběti, agresora…).

Jakým způsobem škola řeší šikanu se dočtete např. v našem článku zde: Postup při řešení počátečních stádií šikany ve školách – Prev-Centrum (prevcentrum.cz).

Může se stát, že máme pocit, že škola situaci neřeší, odmítá řešit nebo ji řeší nevhodným způsobem. Máme v takové chvíli plné právo obrátit se na zřizovatele školy, případně Českou školní inspekci. Přestože tento postup je možný, než tak učiníme, doporučujeme jako mezikrok kontaktovat opětovně školu, domluvit si schůzku a shrnout, jaký postup školy nám nepřijde vhodný a jak bychom očekávali, že škola bude postupovat. Vždy je lepší snažit se klidným způsobem dohodnout se školou a nenarušovat vzájemné vztahy „posíláním kontrol“. Urychlené jednání tohoto typu by dítěti nepomohlo, spíše uškodilo. Může se stát, že opětovným kontaktem se školou se mnoho věcí vyjasní, objasní a posune dále. Pokud ale škola nadále postupuje nevhodně či nepostupuje nijak, pak je zcela relevantní obrátit se na orgány uvedené výše.

WordPress PopUp Plugin